Čas je jednou z veličin, kterých se nám ve zrychleném světě 21. století čím dál tím více nedostává. S nástupem internetu, elektronické komunikace, mobilních telefonů nebo sociálních sítí a za podpory globalizace stále víc manažerů nadnárodních společností denně řeší mnoho nečekaných úkolů, které zdánlivě nesnesou odkladu. Jsme k zastižení kdekoliv a kdykoliv, včetně víkendů a dovolených a naše okolí s tím jaksi automaticky počítá.
Jeden můj známý z těchto důvodů považuje za velkou ztrátu času dojíždění za prací z větší vzdálenosti, což byl před několika lety trend zejména v souvislosti s výstavbou satelitních městeček v okolí Prahy.
Ve své argumentaci zašel až tak daleko, že vypočítal přibližnou dobu strávenou na cestách za jeden rok: Při dojíždění ze vzdálenosti zhruba 30 kilometrů činí denní navýšení času potřebného k cestě do práce minimálně jednu hodinu. Za týden je to tedy pět hodin navíc, za měsíc kolem 20 hodin a za rok 240 hodin. Sečteno a podtrženo, za jeden rok zabere doba věnovaná dopravě do zaměstnání z větší vzdálenosti celých deset dní, což je polovina roční dovolené! Kromě toho je třeba připočíst náklady na dopravu a také pocuchané nervy z důvodu nejrůznějších dopravních komplikací.
Nic není ale tak jednoduché. Když jsem se o tomto výpočtu zmínil před jedním z kolegů, který také denně dojíždí do práce z větší vzdálenosti, překvapil mně úplně opačným pohledem na věc.
Automobil totiž už dávno vyměnil za vlak a za poslední roky tak přečetl na svých cestách do práce tolik odborných knih, jako nikdy v minulosti. Navíc využil cestování ke zdokonalení se v cizích jazycích a kromě toho navázal ve vlaku řadu zajímavých obchodních kontaktů s jinými manažery, se kterými se pravidelně potkává.
Čas strávený na cestě tak nepovažuje za ztrátu, ale naopak za přidanou hodnotu.
A o tom to vždycky je. I z relativní nevýhody se dá udělat přínosná záležitost, stačí jen pozitivní přístup a změna úhlu pohledu!